Zuby nehty po sobě zaplňují bílé místo
Jiří Hlinka
Praha 8.12.2003
„A i po několika letech se nemůžu zbavit dojmu, že to bílé místo, které tu po nich zůstalo, do dneška nikdo pořádně nezaplnil.“ Podobnou poklonu složil hudební publicista Antonín Kocábek na adresu skupiny Zuby nehty – konkrétně v bookletu bilančního dvojkompaktu Best of…& Rarity, jimž formace shrnuje svou dosavadní, takřka pětadvacetiletou historii.
Shrnuje a zároveň pointuje. Album je totiž jednou z mála aktivit, kterou Zuby nehty vyvinuly od svého oficiálního rozpadu před čtyřmi lety.Skoro se proto zdá, že nahrávka má ona „bílá místa“ zacelit.Od roku 1999 se toho totiž příliš nezměnilo: Zuby nehty- byť jen v jakési virtuální podobě – nadále jsou jedním z osamocených vrchol§ zdejší alternativní scény.
Původně čistě ženská formace obohatila (tehdy ještě pod názvem Dybbuk) v polovině 80.let českou scénu o nevídaný prvek: hudebnicím se v textech dařilo neuhýbat před palčivými každodenními problémy, zejména pak ženského světa.
Ty ale dokázaly prodchnout místy syrovou, místy básnivou poetikou. A to při kultivovaném instrumentálním důrazu, jenž jim mohla závidět i řada tehdejších mužských skupin.
Propracovanějším kompozicím- za zachování punkové rytmiky- nahrávalo složení kapely: saxofony, flétna, piano, samozřejmě kytara, baskytara, cicí…Energickou konstrukci mají nejstarší skladby jako Sen z alba Ale čert to vem, stejně jako píseň Sokol z šest let staré nahrávky Dítkám.
Podmanivá melancholie provází Velryby (1995), břitká ironie Malé sráče v nás (1993), nezatížená imaginace Mouchy (1997), niternější úpísně s filosoficky laděným obsahem reprezentuje namátkou Jeruzalém (1999(…
Na bilančním dvojkompaktu obrázek kapely Zuby nehty sympaticky doplňuje bonus v podobě Rarit. Nejen že se na něm hudebnice vracejí ke svým úplným počátkům, kdy jejich produkce nebyla vzdálena tvorbě undergroundových formací, ale rovněž se představují jako umělkyně schopné zkomponovat roztomilé skladby k divadelním inscenacím.
Ač ženská skupina, motivy emancipace vystupovaly z tvorby Zubů nehtů jen velmi nenápadně a jaksi nenuceně. A to je také jeden z důvodů proč !bílé místo“ zůstane, nemalé procento nových dívčích skupin vrhá dojem čistě účelového spojení…
Ženské skupiny jsou spíše řídkým jevem
Praha 8.12.2003
Tuzemská hudební scéna si na nedostatek hudebnic nemůže stěžovat. Většina z nich se ovšem věnuje sólové dráze, anebo působí jako zpěvačky či vokalistky v mužských nebo smíšených projektech.
Ryze ženské formace byly a jsou skutečnou vyjímkou. Shodou okolností dvě nejznámější skupiny byly personálně provázány a již neexistují. Zuby nehty (dříve Dybbuk a ještě dříve Plyn) završily – podle svých slov- uměleckou činnost koncertem u příležitosti vydání Best of…& Rarity. Další kapela s názvem Panika skončila ještě dříve, zhruba v polovině 90.let.
Obě kupsiny jsou spojovány se vzmachem tzv. nové vlny v polovině 80.let, která měla stejně blízko k punku jako k neotřele pojatému popu. Dybbuk, respektive Zuby nehty, zastával první pól. Panika, jejíž skladby jako Afrika nebo Bezděz byly slyšet i z tehdejší Československé televize, kladla daleko větší důraz na melodičnost a sdělné, často humorem prošpikované texty.
Po roce 1989 !schizma! Paniky a Zubů nehtů vážněji neohrozila žádná z nově vzniklých skupin. Pozdější projekt v podobě kvartetu Holki spadá spíše do ranku marketingového experimentu než vážně míněného uměleckého projektu. O něco lépe je na tom trio Black Milk jež se programově hlásí k českému ekvivaletnu rythm&blues.
Další kapely půobí v žánrech jako metal, hard rock či moderních odnoží punku.
