Výpověd Martina Machovce přepsaná Pavlou Jonssonovou 17. 3. 12 stopáž 20.00 a dál
Pavel Anděl: Martine, vy jste teoretik českého undergroundu?
Martin Machovec: To jsou silná slova, ale někteří to říkají.
Pavel Anděl: Holky si vás vyžádaly, asi k sobě chováte sympatie.
Martin Machovec: Já doufám.
Pavel Anděl: Když přehlédnete hudební kariéru Plynu, Dybbuku, Zuby nehty, kam byste to zařadil? Byl to androš, nebo ne?
Martin Machovec: Myslím, že ne, a že by to ani tak nechtěly. Když jsem se s nimi seznámil, tedy v roce 1981, tak to byla situace, kdy underground byl rozprášený. Plastici byli v naprosté ilegalitě. Nebylo ani naděje, že by mohli udělat i jen soukromý koncert. Byly pokusy hrát nějak jinak. Ta alternativa, jak ji Mikoláš Chadima charakterizuje, byla jedinou možností, jak se dostat na veřejnost, trošku. Už ti zřizovatelé – ta situace byla taková, že když byli konfrontování s tím, co se dělo v sedmdesátých letech, čím procházeli Plastici, tak potom když přišly holky, tak řekli, tak něco malinko snad povolit můžeme. Nepochybně underground to nebyl, snažily se proklouznout, jak to šlo.
Pavel Anděl: Krom toho, že byly ženský, bylo na nich něco zajímavýho?
Martin Machovec: Byly jednak kouzelný – hrozně se mi líbily, já jsem se seznámil s nimi na fakultě jako spolužák, ale ony nebyly kouzelný jako idoly, jako takový ty hvězdičky, nebo hvězdy, ale jako osobnosti, imponovaly mi, vnímal jsem je, seznámil jsem se s Pavlou, Markou a Hankou, které byly zakladatelky toho původního uskupení Plyn, a když mě pozvaly v roce 80 na Kladno, tak já jsem tam jel nočním autobusem, a já jsem byl fascinován. Prostě jsem si říkal, že po zničení undergroundu nic takovýho nebude možnýho. A najednou to znova bylo možný. Zase začínaly tam, kde už ten androš nemohl dál. A potom se mi líbilo jejich pojetí bigbeatu, rock´n´rollu, to mě fascinovalo, protože to bylo něco, s čím právě jenom holky mohly přijít, něco osobitýho, jejich vidění světa. Těžko to nějak popsat, ale je to něco, co by nikdy žádný muž rocker nemohl vytvořit.
Pavel Anděl: jaká je situace žen v rockové hudbě?
Martin Machovec: Mně připadalo tehdy z kraje osmdesátých let, když jsem se seznámil s kapelou, že to je taková nová vlna v té revoltě, že to je nejen revolta rock´n´rollu, ale revolta obohacená ženským prvkem, ženským přístupem. Mně se to hrozně líbilo. A u nás to byl ještě další pokus v alternativě, jak prorazit, nějakým způsobem. Říkal jsem si, tak teď si rozbijou hubu zase pro změnu holky, když underground, ne zkrachoval, ale byl zdecimován, zničen, to mi připadalo jako obohacení jako málo co, to s čím ta kapela vyrukovala.
Pavel Anděl: Je to dobře, že Pavla studuje gender studies, že to řeší?
Martin Machovec: Ex post určitě ano, feminismus jako podívat se na věci jinak. Ale když začínaly, tak o tom nemohly takhle uvažovat. Měly chuť hrát a hrály způsobem, který byl nezaměnitelný s tím, jak hráli kluci. Líbí se mi to dodneška. Líbila se mi ta odvaha, ta verva, to mě fascinovalo.
Pavel Anděl: Je rozdíl, když je chlap rocker s dětma doma, nebo když matka rockerka vychovává dítě?
Martin Machovec: Já myslím, že je to na stejno. Ta emancipace musí být naprostá. Ale chtěl jsem říct, že když holky vydaly Dítkám, tak ten úvodní koncert, tam bylo publikum, který se skládalo z věkových kategorií všeho druhu, od skoro kojenců až po lidi ještě starší než jsem já, a to se mi hrozně líbilo.
