Nevíme, kam půjdeme, ale je čas jít dál
říká v rozhovoru pro LN pianistka skupiny Zuby nehty Marka Míková
27.1.2000 Kulturní servis, příloha LN
Zuby nehty vydaly na sklonku minulého roku desku s příznačným názvem Loď odplouvá. Oznámily konec a odstartovaly své poslední turné. Z české rockové scény tak zmizí jedna z mála původně čistě „ženských“ kapel (i když v ní dnes hrají i muži). LN hovořily s pianistkou, zpěvačkou, skladatelkou a básnířkou Markou Míkovou.
LN: Oznámily jste konec. Co s energií, která vám bude přebývat?
Já se nechám překvapit. Nikdo z nás momontálně nemá nic naplánovaný, nevíme, kam půjdeme. Alespoň když mluvím o Kateříne, o mě, o Pavle. Ostatní se vracejí do kapel, ze kterých vyšli. Martin Černý do Rudovouse a do ECHT!, Jarda Svoboda s Janou Modráčkovou do Trabandu, takže ti určitě vrhnou veškerou energii tam a my počkáme.
LN: Končíte proto, že nemáte dost času, nebo vás to už nebaví?
Těch důvodů je moc. Určitě to není žádná roztržka, nedostatek času, nebo že by nás nebavilo hrát či psát. Prostě jak se zpívá v jedné naší písni: Je čas čekat, čas jít dál…“
LN: Loď odplouvá. Může se někdy vrátit s jiným nákladem?
To je určitě možný, tomu se nikdo nebrání. není to ale žádná finta na naše posluchače, je to poctivej konec. Normálně to tak z různých důvodů uzrálo. Možná bych o nich mohla mluvit, ale jsou takový hodně vnitřní.
LN: Spousta lidí se dnes věnuje muzice, psaní, malování, divadlu a dalším věcem. Vy k těmto lidem patříte. Co je pro vás to nejdůležitější?
Je to zvláštní, já to nemůžu jednoznačně říct, protože někdy člověka napdne melodie a horko těžko do toho dává text, někdy naopak je tu básnička a ne a ne přijít muzika, někdy je to propletený a napadá mě obojí současně. Myslím, že ani v kapele nikdo z nás nepreferuje jenu stránku.
LN: Všimla jsem si, že jste na poslední desce většinu textů napsala vy.
To jo, protože Pavla byla v Americe, takže se nbemohla na té desce podílet. Ty věci jsme skládaly já a Kateřina. Ani ostatní do toho nechtěli vstoupit, možná z takový úcty ke kapele Zuby nehty. vymýšleli do toho svoje party pochopitelně, ale nikomu se nechtělo složit text nebo udělat písničku.
LN: tady vznikla podivná situace, rozlišujete členy skupiny na my a oni.
Nevím, proč se tohle stalo a vlastně mě to mrzí. Noví členové se nikdy necítili být úplně částí kapely. Jarda Svoboda například ani nechtěl mluvit v pořadu Noc s andělem. Zřejmě mu připadalo, že by se do toho neměl míchat, anebo sám sebe vidí někde jinde a tady je jenom nájemný hráč, jako v orchestru. to vnitřní sepjetí existovalo hlavně v základní sestavě kapely, to znamená já, Pavla Slabá, dnes Jonsson, Hanka řepová, Kateřina Jirčíková. Počátek konce Zubů nehrů já osobně vidím v tom, že odešla Hanka. tam byla první trhlina. hrála jsem s mnoha lidmi, ale nikdy jsem neměla ten pocit vzájemnýho doplňování se, nebo naopak opozice, která jde až do krve. A mezi námi to bylo. teď to zkrátka není a bylo by zbytečný táhnout tu káru dál jenom proto, že máme pořád svoje posluchače.
LN: Vaše skladby jsou plné melodických odboček, poslední deska se mi zdá místy až překonstruovaná. Je to vaše přirozenost?
Na albu Lo´d odplouvá je řada věcí, které nejsou jen písničky, ale spíš skladby – teď myslím třeba na Kabelku, která má tisíce zvratů a to bylo vlastně i v plánu. V tom jsme s Kateřinou trochu komplikovaný, nestačí nám sloka, refrén, sloka refrén, pořád se nám tam derou nápady. Je to určitě taky tím, že každá jsme jiná. Pavla měla vždycky optimistickej přístup k věcem, mě tam občas vylejzaj temnější dumky a pak Kateřina s tím svým nadhledem a svingovým přístupem. Myslím, že to bylo to, co dělalo kapelu zajímavou.
LN: Vy jste to jednou přidovnalyk vážné hudbě.
To je nadnesený, i když překrásný.bylo by to pěkný, ale jediná Kateřina má hudební vzdělání. Dokonce na škole složila operu, myslím, že se to jmenovalo Pět pytláků v Laptáku nebo v LIptáku. Nikde to zatím neuváděla, ale možná to někdy uvede, já nevím…
LN: Křest poslední desky jste označily za strat. Proč?
Říkali jseme si, proč křtít věci, ať se křtí lidé. Klub, kde jsme hráli, obíhal voják s hořící pochodní a naší deskou. Za ním běžel Marek Jícha, což je profesionální kameraman, lae bez kamery. hrozně si cením toho, že známe takový lidi, jako je třeba Petr Slabý nebo Tonda Kocábek, který jsou ochotný udělat srandu jen pro tu chvíli. Nikdo to nenatáčel, nikdo o tom nepsal, ale oni přišli a nelitovali. Sami vytvářejí slávu okolo různých kapel, i pro nás toho moc udělali a za to jsem jim vděčná.
LN: Od chlapů často slyším: Jó to jsou ty hysterky a feministky. Jste?
pavla se považuje za feministku, my ostatní ne. Je dobrý bojovat za práva potřebných, třeba menšin, za tím stojím, protože je to důležitý, ale neznamená to pro mě, že se budu vydávat za feministku. v kapele je to ožehavý téma. Taková horká půda.
LN: Máte literární ambice?
Já určitě, ale zatím mi to nikdo nechce vydat. je to příběh pro děti i dospělé. Knížka se jmenuje Roches a Bžunda. Píšu i divadelní hry. Věřím, že přijde čas a zúročí se to.
LN: Je na současný český scéně něco, co by vás oslovilo?
Uvědomuju si sounáležitost s kapelama, který přežily totalitu. Myslím Už jsme doma, Mikuláše Chadimu, ECHT!, Psí vojáky.
LN: Jak se měnil váš vztah k těmto kapelám?
Dřív jsme chtěli být nejlepší, ale kluci prostě tím, co hrajeme, pohrdali. Člověka to štvalo. Dnes je vnímám jako příběhy, které jsou s námi propletené a jsem zvědavá, jak to bude dál. Myslím, že podobně se dívají i oni na nás. Přátelsky.
LN: V recenzích vašich desek většinou neschází slovo hravost. Pramení z potřeby ironie a sebeironie?
Asi jo. třeba píseň Radujme se a buďme šťastni, to byla provokace. Chcete optimistickej text? Dobře, tak tady ho máte. Jindy zase člověk prožíval různý kotrmelce, takže mu do smíchu moc nebylo, ale v tý hudbě se to všechno odráželo. Ty písničky jsou kolikrát jako album fotek. Prohlížíte si ho a vytanou vám vzpomínky. Dřív jsem si myslela, že člověk dospěje do nějakýho bodu, kdy už bude schopen odhadovat, jak to bude dál a pak už to půjde pořád dokola. Ale není to tak. Pořád mě něco vyvádí z míry, nečekané zvraty, ztráty iluzí nebo představ, nový naděje, práce, kterou už nelze dělat a je potřeba naučit se novou… Člověk si klade otázku po smyslu. co stojí za to dělat a proč? Času je málo, Za všechno se platí. Otázka je, jestli ta cena nebude pak moc vysoká.
Hana Lundiaková
