Co drží pohromadě první ženskou skupinu Zuby nehty
Respekt ROČNÍK XX 2.-8.2.2009
Všichni se hrnou do sálu, lidé vstávají ze židlí a pod pódiem pomalu začíná být těsno. Jsme na narozeninové party v Teplé nedaleko Mariánksých Lázní a v sále místní hospody za chvíli začne něco opravdu vyjímečného. Na pódium za bouřlivého potlesku přichází pětice žen s bubny, kytarami, saxofonem a pianem. Je to podle legendy první česká dívčí rocková skupina Zuby nehty. V osumdesátých letech se díky textům ironizujícím dobovou „roli ženy“ a syrovému projevu stla vedle skupi jako byli Psí vojáci, Jasná páka nebo Už jsme doma, ozdobou místní alternativní hudební scény.
Na přelomu tisíciletí Zuby nehty svou kariéru vyplněnou pěti deskami a několika turné po Evropě ukončily. Před dvěma lety ale kapelu v původní sestavě opět obnovily. Rozesmátá děvčata z konce sedmdesátých let vystřídaly ženy kolem padesátky zaměstnané vlastními kariérami a rodinami. A směrem k mužům stejně naléhavě jako kdysi mluví o „jediné jistotě“, že „já nerozumím tobě a ty mě“.
Pusinky z filosofický
„Vždycky po škole jsme s kamarádkami seděly u magneťáků a nábožně poslouchaly Pink Floyd, Boba dylana, Patti Smith nebo tehdejší horkou novinku – punk. Bylo to něco úplně magického, byly jsme v ráji a myslely si, že je to revoluce,“ vzpomíná na hudební začátky baskytaristka Pavla Jonssonová. Jednou si prý ale řekly: Vždyť nemusíme poslouchat jenom cizí věci, které asi nikdy živě neuvidíme, ale můžeme něco zažívat úplně po svém. „Tehdy byla skvělá představa, být v nějaké kapele. Tak jsme začaly mlátit do papírových krabic a začaly tomu říkat legrační punk. „Stačilo nám, že z toho máme radost,“ doplňuje pianistka Marka Míková.
Gymnazistky s letmou hudební zkušeností z lidové školy umění se nazvaly provokativně Plyn, postupně si sehnaly nástroje, primitivní aparaturu a secvičily několik písní. „Zpívat o lásce jsme si zakázaly, chtěly jsme zpívat o drsných věcech.“ vysvětluje Marka Míková, jenže to nebylo zase až tak jednoduché. „Na prvním koncertě ve strahovském klubu 007 na nás z publika pokřikovali: „nasypte jim zrní“ a dokonce nás představili jako „pusinky z filosofické fakulty“. To nás strašně naštvalo a řezaly jsme do toho proto ostošest,“ usmívá se Marka Míková.
Později pak u proslulých „přehrávek“ před komisí složenou ze zástupců komunistických národních výborů a loajálních umělců, která dávala hudebníkům zelenou k „veřejnému provozování umění“, dívčí pohled na tehdejší svět ohodnotili jako naprosto nevhodný. Kapela Plyn tak začala hrát podobně jako desítky jiných !amatérsky“ po kubech a v soukromí a postupně se za ní na koncerty táhly celé davy. A děvčata s kytarami se stala dokonce tak populární, že jim tehdejší monopolní vydavatelství Panton vydalo podobně třeba jako ivě Bittové či Garáži malou desku s několika písněmi. Hudba Plynu se pak objevila i na slavné kompilaci československých alternativních skupin vydané v osmdesátých letech v Itálii (která byla jedním z podnětů ke slvanému režimnímu tažení proti „nové vlně se starým obsahem“.
Je to zázrak
Kapela se koncem osmdesátých let přejmenovala na Dybbuk a po revoluci začala vydávat desky (pokračovala pod novým názvem Zuby nehty). Nakonec jich bylo pět a písně jako Bílí ptáci, Vodopády, Diamant či Lampa ještě dodnes působí svou tísnivou melancholií. „Jenže postupně se naše životy komplikovaly: jedna začala pracovat v zahraničí, jiná měla zrovna děti. Vzpomínám si, že jsme kojily i těsně před koncertem. Zkrátka nemohly jsme být kapelou, co jen hraje a hraje a časem třeba dopadnout jako běžný popový střední proud. Jsme svobodné bytosi a hudbu pořád považujeme za zázrak,“ líčí poslední období skupiny Marka Míková.
A ke sladění toho bylo ve skupině dost: Marka Míková vystudovala na DAMU režii a dramaturgii, dnes se věnuje loutkoherectví a jezdí s představeními po pražských dětských nemocnicích, navíc píše knihy pro děti. Pavla Jonssonová se stala jednou z propagátorek místních genderových studií a přednáší na Karlově univerzitě alternativní kulturu. Bubenice Hana Řepová se živí jako terapeutka, kytaristka Eva Trnková pracuje v managmentu Dopravních novin a saxofonistka Kateřina Jirčíková hraje na nástroj profesionálně v divalde. „Daly jsme se znovu dohromady díky brněnskému nakladatelství Indies, protože nám vydali průřezovou desku“, vysvětluje Marka Míková. „Jenže my nepotřebujeme slávu ani peníze. Stačí nám hrát šestkrát do roka a těšit se, že jsme i po letech pořád dobré kamarádky. A kdo ví, třeba složíme i nové věci.“
Jan Brabec
