Otázky pro kapelu ZUBY NEHTY:
Jan Píbal Příbram
Před několika týdny vám vyšlo po patnácti letech zbrusu nové album „Kusy“. Můžete na úvod desku nějak představit nebo jí jakkoliv charakterizovat? Za asistence koho byla nahrávka pořízena? Jak dlouhé období nové skladby zahrnují?
Písně na albu Kusy vznikly v poměrně krátkém časovém období. Začali jsme intenzivněji hrát a zjistili jsme, že stále máme publikum, které si zpívá naše staré songy. Nové písně se zrodily díky tomu.
Deska byla natočena ve studiu Jámor v Praze Ondřejem Ježkem. Producentem desky je Miroslav Wanek ze skupiny Už jsme doma.
Jak vlastně dnes skládají ZUBY NEHTY? Jde většinou o týmovou práci, mají songy své rozdílné autorky, nebo něco mezi oběma možnostmi – tedy tradiční způsob, kdy základ vzniká odděleně a skladba je pak opracována týmově?
Skládáme stále stejně. Každá z nás má jiný způsob. Marka většinou přinese prostou píseň s doprovodem klavíru a ostatní členové v dané harmonii improvizují a hledají motivy, které by se do písně hodily. Kateřina Jirčíková například má mnohem přesnější představu, přinese skladbu téměř rozepsanou do not pro každý nástroj. Hanka má častokrát melodii založenou hlavně na rytmice a harmonie se společně hledá. Alice také dávám ostatním spoluhráčům dost velkou volnost. Vždy ale autor skladby má právo veta, pokud mu nějaký nápad do skladby nesedí, nepoužije se.
Asi sami musíte vnímat velké (nebo aspoň nějaké) rozdíly mezi současným fungováním ZUBY NEHTY a jejich působením v době před dvaceti lety? Co je tím největším rozdílem? Jaké bylo největší kouzlo staré etapy? A v čem je lepší ta nová?
Osobně velký rozdíl v našem fungování nevnímám. Už v začátcích jsme měly všechny rodiny a děti. Teď je to možná trochu svobodnější, protože děti odrostly a nemusíme je hlídat. Ale atmosféra na koncertech je velmi podobná a čas strávený na zkouškách je taky pořád jeden velký večírek. Změnilo se snad to, že dříve jsme jezdily na zkoušky veřejnou dopravou a teď máme všichni auta.
Ačkoliv nová nahrávka dlouhé roky nepřicházela, koncertně jste byly už mnoho let opět aktivní. Sestava sice procházela určitými obměnami, ale nyní to vypadá, že se ustálila na téměř původním složení. Jak je pro fungování vaší kapely důležitá ona stabilita a ustálenost? Křest v Akropoli mě přišel hodně uvolněný, zahraný jakoby levou zadní.:-)
Honza Maxa je v kapele stále ještě trochu nový, i když s námi hraje už dva roky. Do naší původní sestavy patřila Pavla Jonssonová. Je pravda, že díky studiu jsme více sehraní, než dříve a dost si to užíváme.
S vaší hudbou jsem se poprvé setkal až v době po vašem rozpadu, šlo o pětiletku, kdy jste vlastně ani nekoncertovali – tedy někdy po roce 2000. Situace mého prvního setkání s tvorbou ZUBY NEHTY byla kuriózně umocněna prostředím, ve kterém jsem ta stará alba poprvé slýchal. Šlo o prostředí průmyslové výrobní haly, kde si ty songy pouštěl stranou automatických výrobních linek jeden dlouhovlasej týpek, mající za úkol nějaké elektro opravy u vadných výrobků (kusů). To jeho místo bylo skoro jediným kamerami nehlídaným ostrůvkem svobody v té hale. Asi chápete, že na mne právě tyhle songy udělaly v tomhle prostředí dojem, jednoduše kontrastovaly.
To chápu. A je to potěšující.
Osobně bych vaší tvorbu charakterizoval jako osobitou, empatickou, zabývající se v podstatě obyčejnými věcmi a situacemi, nástrojově i hlasově barvitou i když nepřeplácanou, s velkou schopností zachycení jistého náladového spektra a konečně – tak trochu infantilní (míněno pouze v dobrém). Asi se musíte dobře bavit při vzniku všech těch příhod a jejich konečném vyšperkovávání?
To tedy ano.
Myslím, že jistá nespoutanost vás provází již od časů punkové kapely DYBBUK, jenž byla přímým předchůdcem ZUBY NEHTY. Jak na tuhle etapu vzpomínáte? Divoké časy nebo tak nějak nuda, socialismus, zívačka? Ptám se proto, že songy jako „Sen“, „Karlín“, „Ale čert to vem“, „Dybbuk“ nebo třeba „Kilgore Trout“ dle mého dobře reprezentují tehdejší dobu, mám na mysli určité postoje tehdejší generace dvacetiletých a patří k tomu úplně nejlepšímu z té doby. Tuhle jsem slyšel živý záznam songu „Na Můstku“ z osmdesátých let a upřímně mne rozesmál, jak díky svému textu, tak formou ležérního pěveckého podání, spravujícího o mladém darebákovi, který se motá středem Prahy v podnapilém stavu. Jak dnes hledíte na DYBBUK?
Ty písničky jsou pořád živé a stále je milujeme. I lidi si je často žádají ještě dnes.
V devadesátých letech vznikli ZUBY NEHTY. Ve vaší tvorbě ubylo kytar, songy se staly hravější, jemnější, začaly jste pravidelně vydávat alba. První bylo „Utíkej“, avšak já osobně mám nejradši „Král vysílá své vojsko“ (s vašimi nejlepšími songy jako „Velryby“, „Výprava do amazonských pralesů za diamantem“ nebo „Noční dítě“). Jak hodnotíte tohle poměrně plodné období? Máte také svou nejoblíbenější desku?
Pro mě je Král vysílá své vojsko taky naše nejmilejší deska.
Už delší dobu lze z vašich starších řadových alb sehnat pouze „Dítkám“. Neuvažujete o nějaké reedici všech vašich starších alb? Vím, že před lety vyšlo poměrně obšírné „Best Of…“ s celou řadou rarit, ale osobně bych radši ve fyzické podobě držel řadovky, protože nemám moc v oblibě výběry. Každá deska jakéhokoliv hudebníka totiž dýchá úplně jinak. Jak tohle vidíte?
Indies nám přislíbili vydat v reedici právě Král vysílá své vojsko. Určitě k tomu v blízké době dojde.
Skutečnost, že ve vašich skladbách hned několik členek zpívá, považuji za vaši velkou devízu. Navíc každá z vás vlastní zcela odlišný hlasový projev. Ona mnohohlasnost často povyšuje vaše songy. Je těžké na počátku skladatelského procesu určit, kdo bude ten který song zpívat? Podle čeho dochází k rozdělení? Myslím to tak, jestli nemáte ve svých řadách specialistky na atmosféričtější věci, na punkovější věci, na infantilnější věci, nebo na ležérně podané songy?
Většinou zpívá autor své vlastní písně. Když skládala Pavla, nechávala často zpívat některou z nás, protože měla pocit, že má moc jemný hlasový projev. Já jsem na posledním albu měla písní nejvíce a byla jsem ráda, že je můžu rozdělit mezi naše rozdílné hlasy. Je to tak barevnější a zajímavější.
Jakou vlastně hudbu poslouchají ZUBY NEHTY? Inspiruje vás něco – nyní i kdysi?
Z české scény jsou naší stálicí skupina Už jsme doma, rádi máme také Traband, Echty, Rudovous a spoustu dalších souputníků, z novějších kapel já osobně Vložte kočku. Vím, že Hance se teď líbí skupina Mucha.
Z cizích kapel posloucháme asi každá něco jiného, já teď díky svému synovi Radiohead, Avishai Cohena. Mám ráda také Bjork.
Jak vidíte budoucnost kapely ZUBY NEHTY? Dokážete odhadnout pokračování? Dnes koncertujete poměrně často.
Momentálně nás hraní baví, rádi bychom i cestovali, vyjeli někam ven a hraní spojili s výletem. Byli jsme loni v Izraeli, letos se chystáme do Rumunska. Uvidíme, co budoucnost přinese…
Bonusová otázka na p.Míkovou: Pohádka „Jak se budí princezny“, ve které jste tenkrát ztvárnila roli princezny, patří k nejoblíbenějším právě pro mou generaci narozených v půli sedmdesátých let (spolu se seriálem „Arabela“), protože byla uvedena do kin v době, kdy jsme zhruba nastupovali na základní školu. Dodnes si vzpomínám na nedutajícími prvňáčky přeplněné kino Mír v Plzni někdy v roce 1981/82. Jak vzpomínáte na tuhle svou kapitolu? Proč nakonec vyhrála hudba?
Každý rok si před Vánoci velmi ráda zavzpomínám, když běží pohádka v televizi. Těší mě, že mě občas lidi i po tolika letech poznají. Divadlu se věnuji stále. Píšu divadelní hry, režíruju a sama v některých také hraju. Společně s Hanou Řepovou a dalšími herci a muzikanty chodíme také hrát dětem do nemocnic jak písničky na přání, tak divadlo. Náš spolek se jmenuje Loutky v nemocnici. Takže se nedá úplně říct, že vyhrála hudba, divadlu se věnuji stále. Jen ve filmu jsem od té doby už nehrála. Ale to si člověk nenaplánuje…
Doplňková informace: Vzhledem k hudbě ZUBY NEHTY jsem samozřejmě rád, že vyhrála hudba, jenom jsem chtěl napsat, že ta pohádka s onou scénou, kdy je pan Menšík převlečen za medvěda, byla hodně povedená a ve zkoušce času obstála. Co je zvláštní, vždycky jsem fandil staršímu princovi v podání Jana Krause. Vždyť ten druhý/ kladný princ (Jan Hrušinský) neuměl ani plavat, musel ho to učit Menšík.:-)
To je legrační a zábavná poznámka.
